V sobotu 10. 9. 2016 jsem se i přes velice horké počasí rozhodl zaběhnout si svůj zatím letošní nejdelší závod – 15km dlouhý kros v Lanškrouně. Bez větších ambicí, spíše jsem chtěl zkusit, zda dokážu ještě běžet závod delší než 10km. 

  Závod byl součástí jedné velké megaakce, kde se setkávali bikeři, turisté a běžci. Několik tisíc účastníků bylo ve městě znát – místo na zaparkování jsem hledal asi půl hodiny.

 Startovalo se v 11h, takže sluníčko už pěkně hřálo. První kilometry vedly městem, pak se vběhlo do polí – s krosem to moc společného nemělo, snad dvě třetiny tratě vedly po asfaltu, tím byly horké paprsky Slunce ještě umocněny. Zpočátku se běželo tempo 3:30 na km, věděl jsem, že to není dobré, ale musel jsem ho akceptovat. Asi na 5km jsem běžel druhý, pak mi začalo totálně docházet, motanice hlavy, neskutečné bolesti kolenou a svalů – prostě první krize. Po pár krocích chůze jsem se zmátožil – to celé se neustále opakovalo až do občerstvovačky na Mariánské hoře, dva kelímky vody vylité na hlavu se během pár minut vypařily. Předbíhá mě borec z Polska, klesl jsem na třetí místo.

 Stejně ale dostatečný náskok před zbytkem startovního pole. Nemám hlavu na to běžet dál, znova zastavuji, předbíhá mě další běžec -  jsem na čtvrtém místě. Tělo žádá další chlazení, ale není kde se schovat, stále na sluníčku, poprvé v životě během závodu zastavuji na WC, snad těch pár tekutin odvede alespoň část tepla z mého těla. I po těchto zastávkách mám stále třetí flek nadohled. Hledám poslední zbytky sil, tři kilometry do cíle a já jsem znovu třetí, musím to udržet, i kdybych měl padnout – tyto myšlenky mi letí hlavou. Vbíhám do ulic Lanškrouna. Třetí místo a čas 1:00:16.

Byl to boj…

Tomáš